Firmy dnes hledají způsoby, jak vytvářet weby, aplikace nebo interní systémy rychleji a efektivněji než dřív. Spolu s tím se stále častěji objevují pojmy no-code a low-code, které slibují jednodušší vývoj bez nutnosti rozsáhlého programování. V praxi ale kolem těchto nástrojů vzniká spousta očekávání, polopravd i zbytečných obav.
Někdo má pocit, že no-code úplně nahradí programátory. Jiní ho naopak považují za amatérské řešení vhodné maximálně pro jednoduché projekty. Pravda bývá jako obvykle někde mezi. V článku si proto vysvětlíme, co no-code a low-code vlastně znamenají, jaký je mezi nimi rozdíl a hlavně kdy dávají smysl – a kdy už se vyplatí jít cestou klasického vývoje.
Co znamená no-code
No-code označuje způsob tvorby webů, aplikací nebo automatizací bez klasického programování. Místo ručního programování se web nebo aplikace skládá ve vizuálním prostředí podobně jako stavebnice – pomocí předpřipravených prvků, funkcí a propojení.
Typickým příkladem no-code řešení mohou být například:
- tvorba webových stránek,
- interní firemní aplikace,
- automatizace procesů,
- formuláře,
- rezervační systémy,
- jednoduché klientské portály.
Tvůrce aplikace dané aplikace, webů nebo procesů tak nemusí znát programovací jazyky, jako je například JavaScript nebo PHP. Celý systém jednoduše skládá podobně jako stavebnici.
Mezi známé no-code nástroje patří například:
Velkou výhodou no-code přístupu je rychlost. Firmy dokážou vytvořit první funkční verzi projektu výrazně rychleji než při klasickém vývoji. Často také odpadá potřeba rozsáhlého vývojového týmu, což snižuje vstupní náklady.
To ale neznamená, že no-code zvládne úplně všechno.
Co znamená low-code
Low-code je podobný princip, ale s jedním důležitým rozdílem: část řešení už počítá s programováním.
Základ aplikace nebo systému vytváříme vizuálně stejně jako u no-code, ale složitější funkcionality, napojení nebo specifické úpravy zde řešíme pomocí kódu. Low-code se proto používá hlavně tam, kde už firmy potřebují pokročilejší funkce, práci s větším množstvím dat, propojení různých systémů nebo specifické procesy, které nejde jednoduše poskládat jen z předpřipravených prvků.
Jednoduše řečeno:
- no-code = minimum nebo žádné programování,
- low-code = kombinace vizuálního prostředí a programování.
Low-code platformy často využívají interní vývojové týmy, agentury, technologické firmy nebo větší e-shopy, které potřebují větší flexibilitu a možnost systém dále upravovat podle vlastních procesů a potřeb.
Mezi známé low-code nástroje patří například Retool, OutSystems, Mendix nebo FlutterFlow. Do určité míry sem můžeme zařadit také pokročilejší funkce nástrojů jako Webflow nebo Bubble, které už umožňují rozsáhlejší úpravy a práci s vlastní logikou.
Low-code bývá vhodný ve chvíli, kdy už standardní šablony a jednoduchá nastavení nestačí.
Kdy dává no-code opravdu smysl
Jak jsme si vysvětlili výše, no-code je oproti low-code vhodnější hlavně pro jednodušší projekty, menší firmy nebo situace, kdy je potřeba vytvořit funkční řešení rychle, s nižšími náklady a bez klasického programování. Největší smysl dává především tam, kde firmy potřebují jednoduše otestovat něco nového, automatizovat jednoduché procesy nebo spustit první verzi projektu bez dlouhého vývoje.
Kolem no-code dnes vzniká velké nadšení hlavně proto, že dokáže výrazně urychlit první fáze projektu. V mnoha případech je to navíc opravdu správná cesta. Kdy tedy no-code dává největší smysl?
Když potřebujete rychle ověřit nápad
Mnozí z vašich klientů dnes nechtějí investovat statisíce korun do vývoje systému, o kterém neví jistě, jestli vůbec bude fungovat. No-code vám umožní vytvořit pro ně první funkční verzi během několika dní nebo týdnů.
Tyto prvotní weby, aplikace a produkty se často označuji jako MVP (Minimum Viable Product), tedy minimální funkční verze produktu. Jejím cílem není dokonalost, ale ověření, zda má projekt smysl.
Typickým příkladem MVP mohou být:
- rezervační aplikace,
- klientský portál,
- interní objednávkový systém,
- jednoduchý startup projekt.
Když potřebujete automatizovat opakující se procesy
No-code nástroje dnes velmi dobře fungují také v automatizaci procesů, kde umožňují vytvářet různá propojení, pracovní postupy a automatické akce bez nutnosti klasického programování.
Můžete jej využít například pro:
- automatické přeposílání poptávek,
- propojení formulářů s CRM systémem,
- generování faktur,
- notifikace do firemních chatů,
- synchronizace dat mezi systémy.
Právě tady bývá přínos obrovský, protože firmy často zbytečně tráví desítky hodin ruční administrativou.
Když potřebujete jednoduchý interní systém
Ne každá společnost nutně potřebuje rozsáhlou aplikaci nakódovanou na míru. Mnoha firmám stačí jednoduchý nástroj pro:
- evidenci klientů,
- správu zakázek,
- interní schvalování,
- reporting,
- sdílení dat mezi týmy.
A právě zde dokáží no-code aplikace a nástroje fungovat velmi dobře.
Kdy už no-code přestává stačit
Situace se ale často začne měnit ve chvíli, kdy firma postupně roste a spolu s ní rostou také nároky na používané systémy, automatizace nebo interní procesy. Jak jsme zmínili výše, no-code řešení bývají velmi vhodná hlavně pro jednodušší projekty, rychlé spuštění první verze produktu nebo základní automatizace. V určité fázi však může firma narazit na limity těchto nástrojů.
Jakmile je potřeba řešit složitější procesy, specifické firemní požadavky nebo pokročilejší práci s daty, začíná být no-code prostředí často příliš omezené. Firmy pak narážejí na situace, kdy už předpřipravené funkce nestačí a systém vyžaduje individuálnější úpravy nebo větší flexibilitu.
Typicky se to stává ve chvíli, kdy firma potřebuje například:
- specifické funkce,
- složitější logiku,
- vysoký výkon,
- větší bezpečnost,
- rozsáhlé integrace,
- individuální uživatelské role,
- pokročilé napojení na externí systémy.
Právě tehdy firmy často zjišťují, že jim původně jednoduché řešení přestává stačit. Jaké jsou tedy nejčastější limity no-code nástrojů a v čem mohou začít firmy omezovat?
Omezená flexibilita no-code řešení
No-code platformy fungují v určitých mantinelech, protože jsou postavené hlavně na předpřipravených funkcích, šablonách a možnostech nastavení, které platforma sama nabízí. U menších a jednodušších projektů to většinou vůbec nevadí, protože firmy často nepotřebují složité úpravy ani individuální řešení. Situace se ale začíná měnit ve chvíli, kdy projekt roste a firma potřebuje specifičtější funkce, pokročilejší logiku nebo propojení s dalšími systémy. V takovém momentu může být no-code prostředí příliš omezené a některé úpravy už nejsou možné nebo jsou zbytečně komplikované. Limity no-code řešení se nejčastěji začnou projevovat ve chvíli, kdy:
- něco nejde upravit,
- chybí konkrétní funkcionalita,
- systém neumí požadované napojení,
- nebo je úprava příliš komplikovaná.
V této chvíli už firmy často potřebují větší flexibilitu a možnosti individuálních úprav, což bývá moment, kdy přichází přechod na low-code nebo při složitějších projektech rovnou na klasický vývoj.
Když je celý systém navázaný na jednu platformu
Dalším častým omezením no-code řešení bývá takzvaný vendor lock-in, tedy situace, kdy je celý systém, aplikace nebo firemní proces silně závislý na jedné konkrétní platformě či dodavateli služby.
Pokud firma postaví větší část svého podnikání na jednom no-code nástroji, může být pozdější přechod na jiné řešení velmi složitý, nákladný nebo v některých případech téměř nemožný. Jednotlivé platformy totiž často fungují odlišně, používají vlastní logiku, omezení i způsoby propojení s dalšími systémy.
To nemusí být problém u menších nebo krátkodobých projektů. U dlouhodobých systémů, interních firemních nástrojů nebo rozsáhlejších automatizací je ale dobré přemýšlet nad budoucím rozvojem firmy už od začátku. Firmy by si měly položit otázku, zda jim vybrané řešení bude stačit i za několik let a jak složité případně bude celý systém dále rozšiřovat nebo převést jinam.
Výkon a možnosti škálování
Dalším důležitým tématem je výkon systému a jeho schopnost růst společně s firmou. Právě tomu se říká škálování, tedy schopnost aplikace nebo systému zvládat postupně větší množství uživatelů, dat, procesů nebo funkcí bez výrazného zpomalení či technických komplikací.
U menších projektů bývá no-code řešení často naprosto dostačující. Jakmile ale firma začne růst, přibývají další automatizace, uživatelé nebo propojení s jinými systémy, mohou se začít objevovat limity dané platformy. Aplikace může být pomalejší, některé procesy přestávají fungovat plynule a firma často naráží také na omezení databází nebo vyšší provozní náklady.
Typicky může jít například o situace, kdy:
- aplikace reaguje pomaleji,
- systém nezvládá větší množství dat,
- automatizace začínají být nespolehlivé,
- rostou náklady na provoz,
- nebo platforma jednoduše technicky nestačí na další rozvoj projektu.
Právě v této fázi už firmy často potřebují robustnější a flexibilnější řešení, a proto začíná dávat větší smysl low-code nebo klasický vývoj na míru.
Kdy zvolit low-code
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že volba mezi no-code a low-code závisí hlavně na složitosti projektu, budoucích plánech firmy a očekáváních od samotného systému. Pokud potřebujete jednoduché řešení, rychlé spuštění projektu nebo nástroj pro menší a krátkodobější využití, bývá no-code často dostačující a ekonomicky výhodnou cestou.
Ve chvíli, kdy ale firma plánuje další růst, složitější procesy, větší množství automatizací nebo specifické funkce na míru, začíná dávat větší smysl low-code přístup. Ten umožňuje zachovat rychlost vývoje, ale zároveň nabízí větší flexibilitu, možnosti rozšíření a lepší připravenost do budoucna.
Low-code tak dnes firmy často využívají jako určitý kompromis mezi jednoduchostí no-code nástrojů a plně individuálním vývojem. Hodí se především pro projekty, u kterých už od začátku víte, že se budou postupně rozšiřovat, propojovat s dalšími systémy nebo vyžadovat pokročilejší logiku a individuální úpravy.
Znamená no-code konec programátorů?
Tohle je dnes jedna z nejčastějších otázek a hned na úvod můžeme uklidnit: postupný rozvoj no-code a low-code rozhodně neznamená konec programátorů ani klasického programování, jak ho známe dnes.
No-code a low-code spíše mění způsob, jakým dnes vznikají digitální produkty. Jednodušší části projektů dokážou firmy vytvořit rychleji, levněji a bez nutnosti rozsáhlého vývoje. Programátoři se tak stále častěji posouvají od základních úprav k technicky náročnějším, strategičtějším a individuálnějším částem projektů.
Ve výsledku dnes často vzniká opačný efekt, než si lidé původně mysleli. Firmy díky no-code nástrojům rychleji testují nové nápady, vzniká více digitálních projektů a zároveň roste i poptávka po zkušených vývojářích, kteří dokážou složitější systémy navrhnout, propojit a dále rozvíjet.
Co si z toho odnést
No-code ani low-code nejsou univerzálním řešením pro všechny firmy a všechny projekty. Pokud dnes hledáte vhodný způsob vývoje webu, aplikace nebo interního systému, vyplatí se nejprve zamyslet nad tím, co od řešení očekáváte nejen teď, ale také za rok nebo za několik let. U jednodušších projektů, menších firem nebo rychlého ověření nápadu může být no-code ideální cestou díky nižším nákladům, rychlosti a jednoduchosti. Pokud ale počítáte s růstem firmy, rozšiřováním funkcí, napojením na další systémy nebo individuálními úpravami, bývá vhodnější low-code nebo klasický vývoj, který nabízí větší flexibilitu i prostor pro budoucí rozvoj.
Důležité je proto nevybírat řešení jen podle aktuální ceny nebo rychlosti spuštění, ale především podle reálných potřeb vašeho podnikání a toho, kam se má projekt v budoucnu posouvat.
Pokud si nejste jistí, jaký přístup bude pro váš projekt nejvhodnější, rádi s vámi projdeme vaše potřeby, možnosti i budoucí plány a pomůžeme vám najít řešení, které bude dávat smysl nejen dnes, ale i do budoucna.
